Mark








prof. Ing. Daniel Sýkora, Ph.D.
Katedra počítačové grafiky a interakce, Fakulta elektrotechnická, ČVUT v Praze ︎ dcgi.fel.cvut.cz/home/sykorad

Daniel Sýkora je profesorem na Katedře počítačové grafiky a interakce, Fakulty elektrotechnické, ČVUT v Praze. Vede výzkumnou skupinu zaměřenou na vývoj algoritmů, jež pomáhají výtvarníkům a animátorům při práci. Jejich cílem je eliminovat opakující se časově náročné úkony při zachování jedinečnosti ručně tvořeného díla a poskytují tak plnou tvůrčí svobodu. Tým spolupracuje s renomovanými průmyslovými partnery, jakými jsou např. Adobe, Disney, Snap či Google s cílem integrovat vyvinuté algoritmy do profesionálních nástrojů. Za svou práci získal řadu ocenění, včetně prestižní ceny Günter Enderle Best Paper Award a ceny Neuron pro nadějné mladé vědce.
Nahradí umělá inteligence výtvarníky?

Stylizace obrazu na základě výtvarné předlohy zažívá v posledních letech boom zejména díky velkým pokrokům v oblasti umělé inteligence. Stroje dokáží generovat umělecká díla těžko rozlišitelná od pláten slavných mistrů. Jak vlastně takové syntetické dílo vzniká a jakým problémům musí stroj čelit, když se pokouší člověka imitovat? Jsou úspěšnější hluboké neuronové sítě anebo tradiční algoritmické přístupy? Zvládne stroj uspět ve výtvarné verzi známého Turingova testu?

Mgr. Lukáš Pilka
V současnosti je doktorandem v oboru Teorie a dějiny moderního a současného umění na UMPRUM v Praze. Publikuje v Art & Antiques a Artalk.cz.
︎  lukaspilka.cz

• Digitální design, lektor [od 2019] Vysoká škola kreativní komunikace
• Teorie výtvarných umění, doktorát [od 2018] Vysoká škola umělecko-průmyslová v Praze
• Katedra počítačové grafiky a interakce, stáž [2017–2018] Fakulta elektrotechnická ČVUT
• Ateliér tvorby písma a typografie, UMPRUM, stáž [2015–2016] Vysoká škola umělecko-průmyslová v Praze
• Art + Antiques [od 2015] Publicista, přispěvatel
• Artalk.cz, online [od 2015] Publicista, přispěvatel
• Ateliér grafického designu a vizuální komunikace, stáž [2015] Vysoká škola umělecko-průmyslová v Praze
• Teorie a dějiny výtvarných umění [2014–2016] Vysoká škola umělecko-průmyslová v Praze
Strojové vidění a formální inspirace ve středoevropském umění

Střední Evropa je region se sdílenou kulturní historií, avšak s mnohými jazykovými i technickými překážkami bránícími v poznávání uměleckých sbírek za hranicemi jednotlivých států. I kdybychom si však tyto zábrany odmysleli, prostá četnost relevantních výtvarných exponátů nedovoluje badatelům uchopit originální vlastnosti každého z nich a vede k omezené perspektivě reflektující pouze dobře známá díla zařazená do lokálního uměleckohistorického kánonu. Záměrem příspěvku bude představit probíhající výzkum využívající strojové vidění k vyhledávání neznámých (i známých) formálních podobnosti mezi obrazy vlastněnými různými sbírkotvornými institucemi ve střední Evropě. Algoritmus zde prozkoumává různé digitalizované kolekce uměleckých děl čítající desetitisíce exemplářů, klasifikuje jejich vybrané výtvarné i obsahové charakteristiky, kategorizuje je a realizuje tímto způsobem nový druh automatizovaného znaleckého průzkumu. Cílem přitom není pouze odhalit podobnosti a nashromáždit podnětné podklady pro případnou další uměleckohistorickou interpretaci, ale zejména bližší prozkoumání samotné metody kvantitativní obrazové analýzy.

MgA. Helena Lukášová, ArtD.
Katedra vizuální informatiky, FI MU
︎ helenalukasova.com

Získala doktorský titul na vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě. V současné době působí na Katedře vizuální informatiky, Fakultě informatiky Masarykovy univerzity v Brně. Ve své tvorbě se zaměřuje na digitální sochařství, možnosti záznamu fyzického těla pomocí digitálního snímání pohybu, experimenty s EEG softwarem a vizualizací mozkových vln. Výsledné sochařské formy považuje za živé objekty samy o sobě. Tento přístup k sochařství a práce s netradičními zdroji zásadně mění chápání tradiční formy. Ty dále vyvolávají otázky o limitech naši fyzické existence v informačním věku.
KULUMSCHTADT*

Ve svém příspěvku se autorka bude věnovat problému kreativity umělé inteligence, hlouběji analyzovat komplikovaný vztah člověka a stroje. Člověk umělou inteligenci (AI) antropomorfizuje. Z uživatelského hlediska a hlediska použitelnosti je to naprosto pochopitelné. Nicméně potom diskuze o tom, zda dosáhne AI vlastního vědomí, zda je kreativní, je posuzováním, které se odehrává na pozadí chápání statutu člověka, od něhož se celé definice odvíjí.

Některé projekty se zapojením AI zkoumají, do jaké míry dovede stroj věrně simulovat rukopis vybraného malíře. Na první pohled je stylově shodný, při hlubším uvědomění je ale před námi výtvor, který v procesu svého vzniku nenese metodu a smysl záměru původního obrazu a stylu (James Elkins: How to Think about Oil Painting, 2000). Je tedy nutné se odpoutat od nápodoby postupů malířů a hledat vlastní výraz stroje. V tomto smyslu je tedy spolupráce s AI pro umělce blíže k pojetí konceptuálního umění, výstup tedy není primární, ale celý proces je součástí projektu.  

Současná kultura je prostoupena estetikou digitálního obrazu, naše navigace srze informace je řízena organizací uživatelských rozhraní (Lev Manovich: Software Takes Command, 2013).  Digitální kultura a její projevy mají tedy již hlubokou výpovědní hodnotu (James Bridle: New Aesthetics). V souvislosti s touto proměnou si nemohu odpustit srovnání s chápáním tvorby u Inuitů. Tato kultura chápe pozici umělce/autora jako toho, který daný tvar v surovém materiálu „našel“. Podoba plastiky v kusu klu či dřeva byla ukryta (R. S, Anderson: Caliope’s Sisters: Comparative Study of Philosophies of Art, 1990). Toto chápání vztahu světa a tvůrčího aktu si myslím popisuje povahu mnoha děl současných umělců, kteří pracují s rekonfigurací vstupních informací, se sadami dat atd. Umělec tedy připravuje situaci, ve které se již existující propojuje a zhmotňuje či vizualizuje. Obdobné strategie se objevují právě v éře konceptuálního umění 70. let, nyní do tohoto vztahu výrazně vstupuje AI se svým výpočetním potenciálem.

AI otevírá nové možnosti pro experiment, je spolupracujícím při realizaci uměleckého snažení. AI jako stroj/nástroj je nesmírně výkonný (především tzv. GAN – Generative Adversarial Network využívající model neuronových sítí), umělec se stává do jisté míry kurátorem, mediátorem, ideovým vůdcem. Neproměňuje se tedy jen technologie, ale spolu s ní i my. V příspěvku budou představeny vybrané projekty umělců využívající AI.

*Autorem slova Kulumschtadt je umělecký kritik Jerry Saltz, jenž jej uvádí jako příklad zadání pro umělecký projekt řešený AI, čímž chtěl naznačit, že se nelze omezovat jen na již známý svět, ale zkoumat a experimentovat naprosto svobodně.

prof. PhDr. Josef Krob, CSc.
Katedra filosofie FF MU
︎ phil.muni.cz/~jokr/joomla/
︎ is.muni.cz/auth/osoba/414#cv

Od roku 1984 působí na Katedře filosofie FF Masarykovy univerzity, kde mimo jiné vyučuje 
Ontologii, Gnoseologii, Filosofické otázky kosmologie a i předmět Filosofii ve sci-fi.
 

Umělá inteligence, roboti a budoucnost člověka

Od Golema přes expertní systémy k silné umělé inteligenci a obavám z budoucnosti. Ohrožuje nás nastupující technologie? Jak mnoho se bude muset člověk změnit? Přežije to? 

Vytvořit umělou bytost usiluje lidstvo odpradávna. S technologickým vývojem se však ocitá před otázkami: Kdo jsou roboti? A kdo jsme my? „Roboti už jdou, roboti - už tady jsou,“ zpívá skupina Olympic v jedné své písničce a spojuje s roboty nadějná očekávání, že se lidstvo zbaví nepříjemných činností:

Všichni jsou si podobní, to je výhoda
rodné číslo výrobní jako ty a já.
Myslí myslí umělou, ale nadanou,
takže nás tu za chvíli ve všem zastanou.

Není to ale jen naděje vzešlá z českého prostředí, které dalo těmto umělým bytostem jméno. Také německá skupina Kraftwerk spojuje s roboty spíše to lepší:

We are programmed just to do
nything you want us to.
Ja tvoi sluga (I`m your slave)
ja tvoi Rabotnik (I`m your worker).

Na optimistických očekáváních vlastně není nic překvapivého. Populární kultura zde prostě jen zachytila dávné naděje. Od okamžiku, kdy si lidstvo vyprávělo mýtus o svém stvoření, snilo také o tom, že se samo stane tvůrcem a stvoří bytost, která mu bude sloužit a zbaví ho nekončící dřiny. Stále častěji se však vtírá otázka, zda, podobně jako Golem, se nemůže stát, že by se výtvor vymknul vládě svého tvůrce a začal žít svůj vlastní život a svého tvůrce dokonce ohrozil.

doc. Mgr. Jana Horáková, Ph.D.
Masarykova univerzita, Filozofická fakulta

Jana Horáková působí na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. Je garantkou a vyučující studijních programů Teorie interaktivních médií (Mgr.) a Digitální kultura a kreativní průmysly (Ph.D.). Odborně se zaměřuje na umění nových médií, robotické umění a kreativní průniky umění, vědy a technologie, dlouhodobě se věnuje také kulturní historii robota. Přednášela na řadě institucí a konferencí doma i v zahraničí (USA, Německo, Norsko, Rakousko, Rusko, Maďarsko), publikovala řadu konferenčních příspěvků (2004: 17. EMCSR, Best Paper Award v sekci historie kybernetiky), článků v odborných časopisech a sbornících (Springer Berlin, Springer Japan), kapitol v knihách (The Mechanical Mind in History, The MIT Press 2008). Výzkum jevištních zpracování dramatu Karla Čapka R.U.R., Rossum's Universal Robots (1920) zejména v období 1921-1928 shrnula v monografii Robot jako robot (Praha: KLP, 2010). Svůj zájem o koncept robota pojímá v kontextu jeho kulturní historie a zaměřuje se na performativní aspekty robotického umění s důrazem na inscenování autonomie strojových systémů.
Divadla umělé inteligence:
Machine Vision a Theatre of Hybrid Automata Steiny a Woodyho Vašulkových jako spekulativní modely nelidských inteligentních systémů

Umělá inteligence označuje široké výzkumné pole, pro které je typický antropocentrický a utilitární přístup k definování a měření cílů (lidská inteligence je měřítkem výkonu umělého systému a hodnoticími kritérii jsou užitečnost pro člověka a výkonost systému z hlediska plnění člověkem definovaných úkolů). Přednášející v příspěvku představí jeden z alternativních přístupů k promýšlení umělé inteligence, kterým je spekulativní designování modelů nelidských inteligentních systémů. Z tohoto hlediska se zaměří na strojové environmenty Machine Vision (1978) a Theatre of Hybrid Automata (1992) autorů Steiny a Woodyho Vašulkových, které byly představeny v 90. letech v Brně v rámci festivalu High-Tech/Art. Ukáže, jak jejich autoři skrze vynalézání opticko-mechanických zařízení zkoumali možné podoby uspořádání člověk-stroj s důrazem na inscenování autonomie strojového, konkrétně strojového vidění světa. Tento historický exkurz doplní ukázkou obsahové analýzy těchto děl s využitím speciálně trénovaných umělých neuronových sítí. Posluchači budou moci porovnat, jak tato díla vnímá člověk vyškolený v oboru umění nových médií a jak k stejnému úkolu přistupuje expertní umělá inteligence. 

MgA et Mgr. Veronika Lukášová, Ph.D.
AMR – Art Market Research / London,
nezávislá umělkyně a teoretička umění

︎ veronikalukasova.com

Veronika Lukášová (1974) zkoumá vztah mezi uměním a vědou v uměleckých projektech a teoretických textech spjatých s původním výzkumem od základních stavebních prvků reality po exploraci vesmíru a vlivu nových technologií na lidskou kulturu. V roce 2019 získala doktorský titul za dizertační práci Posvítit si do tmy na FaVU v Brně, která byla zaměřena na problematiku vztahu umění, vědy a fotografie v současném kontextu kultury a přesahu částicové fyziky do umění. Navázala tím na magisterský projekt Machinate Mammal (2012) zrealizovaný v rámci oboru fotografie na London College of Communication / University Arts London, analyzující vztah technologie a člověka. Veronika je členem výzkumné skupiny Nuclear Research Group při Goldsmith University, vedenou Ele Carpenter a je součástí publikace Nuclear Culture Source Book (2016). Veronika je také polovinou umělecké skupiny HEVER společně se sochařkou Helenou Lukášovou (Research 2018–2019, Everest 2019). Zároveň od roku 2016 působí jako ředitelka britské společnosti AMR - Art Market Research, která od roku 1978 zkoumá trendy na trhu s uměním pomocí statistické analýzy a nezávislého výzkumu v oblasti umění. Po získání magisterských titulů v oborech Muzikologie a Český jazyk a literatura na MUNI v Brně v roce 1998 se Veronika odstěhovala do USA, kde se živila fotografií. Od roku 2010 žije a tvoří v Londýně.
DADA + DATA // AI + ART MARKET
 
Termín AI (umělá inteligence) se stal v posledních letech na trhu s uměním módním pojmem. Využití AI a další technologických trendů jako blockchainu slibuje možnost vytvoření alternativního modelu trhu s uměním, konkurující tradičnímu modelu. Etablované aukční domy ale také inovují a transformují svůj modus operandi pomocí digitálních technologií. Trh s uměním je komplexním ekosystémem, ve kterém figurují umělci, umění, zprostředkovatelé, galerie, aukční domy, restaurátoři, sběratelé, instituce, bezdaňová skladiště, transport uměním a další. Jak sem vstupuje AI?

První umělecké dílo vytvořené pomocí AI se za hlasitých fanfár prodalo v r. 2018 v aukčním domě Christies. Edmond de Belamy je portét, který vznikl na základě GAN (general adversial network) a je součástí série imaginární rodiny de Belamy, vymyšlené francouzskou uměleckou skupinou Obvious. Portrét byl součástí říjnové aukce v New Yorku v r. 2018 a neidentifikovaný sběratel za něj zaplatil 432 500 dolarů (s poplatky), čtyřicetipětinásobek odhadní ceny. Nečekaná cena rozpoutala diskuze, zda je AI nové pomezí kreativity pro umělce 21. století nebo trend, který nelze za umění považovat. Zároveň se ukázalo sporným, kdo by měl za tento portrét získat uznání – tvůrce GAN algoritmu Ian Godfellow nebo Robbie Barratt, umělec, který tento GAN použil k tvorbě umění, kterým se Obvious inspirovali? Memories of Passer by Mario Klingemanna, instalace vytvořená stejným způsobem, byla součástí březnové aukce v Sothebys v Londýně v r. 2019. Prodejní cena 40 000 GBP (s poplatky) byla pevně spjatá s odhadem (30 000–40 000) a předznamenala vlažnější vztah k AI tvorbě na trhu s uměním.

Mgr. Dita Malečková, Ph.D.
•  2009–2019 – působila na Studiích nových médií FF UK, přednášela o současné filosofii, vizuální kultuře, umění a nových médiích
• od 2019 pracuje s neuronovými sítěmi (projekty Digitální filosof a Digitální spisovatel)
︎ novamedia.ff.cuni.cz/osoba/dita-maleckova
Digital Philosopher/Digitální filosof 

V zimním semestru 2019/2020 jsem pro studenty nových médií (SNM FF UK) vedla kurz Digitální filosof; šlo o úvod do současné filosofie realizovaný formou experimentu s neuronovými sítěmi (GPT-2). Lekce byly kombinací teoretických výkladů (z oblasti současné filosofie i spekulativního designu či využití umělé inteligence v umění) a praktické části (strojového učení). Technickou podporu zajistil Jan Tyl z Alpha Industries. Studenti na základě datasetu textů vybraného filosofa vytvořili virtuální osobnosti filosofů , jimž kladli otázky a generovali odpovědi. Výsledky byly až překvapivě přesvědčivé a jsou skvělým příkladem prozkoumávání oblasti rozšířené inteligence. V příspěvku bych prezentovala náš postup; zjednodušený výstup k nahlédnutí zde (včetně možnosti klást virtuálním filosofům vlastní otázky) ︎ digitalnifilosof.cz

MgA. Barbora Trnková,
Mgr. Marie Maixnerová,
Mgr. Tomáš Javůrek

ScreenSaverGallery
︎ screensaver.metazoa.org
All Idiots

Vzhledem k tomu, do jaké míry nás současné technologie – i ty obsahující AI – obklopují, se dá říci, že téměř veškeré v současnosti vznikající umění svým způsobem tuto tématiku, ať už vědomě či nevědomě, zpracovává. Avšak povaha AI, tvořená nejen nadlidsky rychlými výpočetními procesy schopnými zpracovávat nepředstavitelně obrovské množství dat, ale také svojí vnitřní kvalitou, která se podle mediálního teoretika Pala Fabuše dá popsat jako common sesne na entou, umění konfrontuje také na strukturální úrovni a na úrovni identity. Jaká je tedy role umění v prostoru definovaném současnými digitálních technologiemi a umělou inteligencí? Jaký je vztah umělé inteligence a „umělecké inteligence” – inteligence, která je uchovávána a rozvíjena v rámci umělecké praxe?

Náš příspěvek se věnuje výstavě, kterou připravujeme pro pražskou galerii Meet Factory, kde se výše uvedenou problematikou zabýváme. Po zhodnocení podobně zaměřených výstav realizovaných v nedávné době, jsme se rozhodli oprostit od didaktičnosti, vyhnout se přehlídce kuriozit a odpustit si tematickou a kvantitativní přesaturovanost, k níž výstavy snažící se přiblížit fenomén AI a umění občas rády sklouznou. Výstavní koncept zahrnuje vytvoření samostatné umělé inteligence s názvem All Idiots, která bude pracovat s vizuálními podklady českých umělců, zveřejněnými na internetu. Výstava se dále zaměří na ta umělecká díla, která reagují na aktuální proměnu prostředí, které je umělou inteligencí spoluutvářeno.

Lenka Hámošová, MDes.
ALTTAB – platforma pro kritický a spekulativní design, Prague College ︎ hamosova.com
Syntetické médiá a nové vnímanie reality

V čase, keď sa médiá venujú primárne dystopickým scenárom použitia „deepfejkov” a šíria tak neopodstatnené obavy, je dôležité otvoriť vyrovnanú diskusiu o potenciálnom využití nástrojov umelej inteligencie na generovanie syntetických médií v širšom kontexte. Aj kníhtlač kedysi desila spoločnosť svojim rozvratným potenciálom, a dnes je nadovšetko jasné, že bez kníh by sme sa ako spoločnosť nepohli z temného stredoveku. Syntetické médiá – médiá generované pomocou neurónových sietí - predstavujú v súčasnosti novú výzvu pre naše vnímanie reality a ich existencia nastavuje jednoznačný precedens do budúcnosti čo sa týka definície pravdy a originálnosti obsahu. Aké možnosti prinášajú metódy generovania audiovizuálneho obsahu do jednotlivých kreatívnych odvetví, umeleckej a dizajnérskej praxe? A ako vplýva vystavovanie sa syntetickým médiám na našu schopnosť vnímať ich obsah?

Tento konferenčný príspevok predstaví príklady autorských experimentov s AI generatívnymi modelmi, na ktorých stavia hypotézu, že syntetické médiá majú vplyv na desenzibilizáciu voči ich obsahu. Zároveň prinesie vhľad do novovznikajúceho participatívneho projektu „Kolektívna vízia syntetickej reality“, ktorý si dáva za cieľ zbierať a analyzovať spoločenské predstavy, scenáre, vízie a obavy vznikajúce v súvislosti s príchodom syntetických médií pomocou metódy crowd-sourcingu širokého spektra perspektív z interdisciplinárneho publika.

Mgr. Jakub Ferenc Katedra Filozofie, Filozofická fakulta, Západočeská univerzita v Plzni a Studia nových médií, Filozofická fakulta, Univerzita Karlova ︎ www.jakubferenc.cz

Brát McLuhana vážně: McLuhanův kognitivní a fenomenologický mód vztahu člověka a technologie

Všudypřítomnost internetu a digitálních technologií sice obnovily zájem o práci Marshalla McLuhana, avšak jeho mediální teorie zůstává kontroverzní i kvůli aforistickému či „mozaikovitému“ stylu argumentace a uspořádání textů. McLuhanovy kritici navíc uvádějí, že v jeho práci žádnou koherentní mediální teorii nenajdeme. V oboru současné filozofie technologie je pak McLuhan v podstatě neznámý. Cílem toho textu je ukázat, že přes kritiku lze v McLuhanovi skutečně najít překvapivě současnou analýzu vztahů člověka a technologie, jež tento text taxonomicky rozděluje na dva hlavní módy McLuhanovy teorie: kognitivní a fenomenologický mód. Toto rozdělení vychází z McLuhanovy pozice, že všechny média a technologie jsou extenzemi tělesných a psychických procesů a efekty těchto extenzí lze empiricky studovat pomocí jeho heuristické Tetrády. Tento text argumentuje, že McLuhanovu teorii extenzí a Tetrádu lze syntetizovat se současnou teorií distribuované kognice v kognitivní vědě a empiricky založenou postfenomenologickou filozofií technologií. McLuhana bychom měli brát vážně jako nesystematického, avšak produktivního a empiricky orientovaného akademika, jehož práce obsahuje prekurzory důležitých teoretických i praktických nástrojů k evaluaci, jak moderní technologie, od ultrazvuku po biasy v algoritmech umělé inteligence, rozšiřují lidský intelekt a specificky utváří naše vnímání světa.


            
 

Mark